První písemná zmínka o Poříčí je z roku 1360, kdy obec patřila k Louckému panství. Hrad Louka vznikl pravděpodobně v 2. polovině 13. století, tedy v době, kdy byly osídlovány oblasti současného okresu Blansko, ležící ve vyšších polohách.
Vznik obce Poříčí pravděpodobně souvisí s takzvanou „Trstěnickou zemskou stezkou“, která vedla z Prahy přes Pardubice, Litomyšl a Letovice do Svitávky kde byla na řece Svitavě celnice. Od Svitávky pokračovala zemská stezka přes Černou Horu k Brnu a dále jako „Česká stezka“ až do maďarské Ostřihomi. Ke Svitávce vedla také zemská stezka od Olomouce, přes Úsobrno, kde byl hraniční hrad jako v Litomyšli. Na obranu zemské stezky byl roku 1285 vystavěn hrad Svojanov.
Nejstarší archeologické nálezy na hradě je možno datovat právě do konce 13. století, kdy zde dochází k formování dominia Tasovců. První písemná zpráva o hradě však pochází až z roku 1360, kdy jej drží Proček z Lomnice. K panství kromě hradu též patřilo městečko Olešnice a vsi Věchnov a Poříčí. V roce 1391 hrad Louku, městečko Olešnici a vsi Bradlné, Poříčí, Louku a Hodonín drží Vaněk z Lomnice a Deblína a o zboží se patrně dělí se svými bratry Benešem a Čeňkem. Je to právě Čeněk, který roku 1406 panství prodává Janovi z Lomnice, který je však nedrží dlouho. Někdy kolem roku 1416 je majitelem hradu Jan Ozor z Boskovic a po roce 1440 Vaněk z Boskovic. Po něm panství získává jeho bratr Beneš Černohorský z Boskovic. Jeho synové Tas, Dobeš a Beneš prodávají roku 1464 zboží Bohušovi z Lomnice. Pravděpodobně od roku 1481 je majitelem panství, ke kterému patří hrad a ves Louka, městečko Olešnice, Kněževes, Poříčí, Černovice, Tasovice a Hodonín jeho syn Ladislav z Lomnice. Roku 1483 vlastní panství Ladislavova sestra Kateřina z Lomnice, která vzala majetkově ve spolek svého manžela Pertolda z Tvorkova. Jejich synové Ondřej a Kryštof z Tvorkova drží louckou državu do roku 1496. Tehdy hrad koupil Vilém z Pernštejna, člen významného a bohatého rodu, jehož dominium se rozkládalo západně.
V letech 1529 až 1558 patřilo loucké panství Černčickým z Kácova. V roce 1551 je v Horním Poříčí písemně doložena tzv. „zákupní rychta“ s právem souzení drobnějších přestupků, vařením piva a prodejem soli. K tomu patřila povinnost vypravit v případě války jednoho pacholka a jednoho koně. V roce 1558 získal hrad Louku a zámek Kunštát s příslušenstvím Matyáš Mincza ze Zarušic, v roce 1562 jej vystřídal Hynek Posadovský z Posadova a ještě téhož roku Jan Fridrich hrabě z Hardeka. Hrabata z Hardeka a na Letovicích vlastnila loucké panství až do roku 1590, kdy jej koupila Johana Eva z Lichtenštejna, paní na Kunštátě, manželka Jindřicha mladšího z Donína. K louckému panství kromě pustého hradu Louka v té době patřilo městečko Olešnice a dalších 23 vsí, včetně Poříčí. Pravděpodobně v té době se stává Horní Poříčí součástí Křetínského panství.
Roku 1629 se stal majitelem Křetína Otto Mollandr z Schwarzenthalu a jeho manželky Sabiny za 18.000 zlatých. V té době patřily ke Křetínskému panství zámek a ves Křetín, ves Vranová (polovina), Břesice (dnes Vřesice), Veselka, a již uvedeno oddělené Dolní, Prostřední a Horní Poříčí, Bohuňov, Študlov, Bradleny (Bradlné), pivovar v Křetíně, chmelnice a zelnice. V roce 1718 bylo v Horním Poříčí 21 domů, v roce 1790 45 domů a 334 obyvytel, v roce 1834 64 domů a 404 obyvatel, v roce 1890 66 domů a 416 obyvatel a v roce 1900 68 domů a 486 obyvatel. Pozemkové knihy jsou vedeny od roku 1791. Počínaje polovinou 19. století je již historie obce vedena v obecní kronice. Na počátku minulého století obec celkem prosperovala a to jak díky zemědělství, tak možností výdělků místních obyvatel v továrnách v Chrastové, Brněnci, Letovicích a Blansku. Značné zbídačení znamenala stejně jako jinde i pro obec první světová válka. Mnoho mužů bylo odvedených a 15 z nich se nevrátilo. Došlo k znehodnocení peněz a opakovaným rekvizicím koní, dobytka, potravin ale také kovů.
Po válce, v době první republiky se obec postupně vzpamatovávala z válečných ran. Tak v roce 1919 bylo zvoleno první obecní zastupitelstvo z více politických stran. Rozrostla se spolková činnost ( hasiči, dělnická jednota, katolická jednota atd.), v sále nově přestavěné Kloudovy hospody se hrálo divadlo, pořádaly karnevaly a slavnosti. Bylo zavedeno pravidelné autobusové spojení do Letovic, Chrastavce a Boskovic.
Největším počinem meziválečného období byla výstavba vlastní školy, která byla po mnoha složitých peripetiích dokončena v roce 1924. Do té doby chodily děti do školy do Bohuňova a později se vyučovalo v budově Waisova hostince. V té době byla zároveň zřízena obecní knihovna.
Na konci meziválečného období obec značně postihla hospodářská krize, protože v té době obec byla převážně dělnická.
Druhá světová válka znamenala opět hospodářský úpadek, dále úplné zastavení spolkové činnosti a společenského života vůbec. Jediným přínosem byla stavba t. zv. Hitlerovy dálnice, kde našlo zaměstnání mnoho starších občanů. Ti mladší byli nasazeni na práce v Rakousku, Braniborsku, Vesfálsku, Horním Slezku a tři dokonce v Holandsku.
Po válce se postupně obnovovalo hospodářství i společenský život. Zvlášť bouřlivý byl rozvoj politického dění. V rámci osídlování Sudet odešlo z obce 22 občanů, někteří i s rodinami. Zpět do obce se vrátila jen malá část.
V roce 1947 byla obec konečně eletrifikována, a byl dokončen provizorní most přes Křetínku. Pokračovala kulturní činnost – několikrát do roka ochotnická divadelní představení, nejprve pojízdné kino, později vlastní promítání v budově školy, pravidelné zábavy na výletišti.